Myšlenky na schodech

Emocionální dryák

2010-12-14T10:36:00.000-08:00

Vánoce jsou náročné nejen fyzicky (osoby, které přes svátky nepřiberou, aby člověk pohledal), ale i psychicky. Tou dobou nás televize obvykle krmí přemírou filmů typu „žili spolu šťastně až navěky“. Co o to, u pohádek to člověk ještě tak nějak zkousne, jsou to přeci jen pohádky. Pokud však televize použijí těžší kalibr v podobě „Pretty Women“ či „Hříšného tance“, pak bývám nahraná.

Když jsem žila pod nálepkou „single“, myslela jsem si, že tím, že si najdu „toho svého jediného úžasného neodolatelného skvělého prince“, bude rázem po starostech. Najednou, po pár měsících chození zjišťuju, že můj princ je sice skvělý úžasný a neodolatelný, ale to ještě neznamená, že mi bude každý druhý den říkat, jak moc mě miluje a nosit kytice růží na potkání. (Jsem vděčná, že donese – byť pod mírným nátlakem – květinu o narozeninách a s faktem, že netuší, kdy „Lucie noci upije“ se vyrovnávám v tichosti a v ústraní.)

Jak se vyrovnat s kontrastem snů a reality? Inu, jak už to bývá, i tu jsou dvě možnosti. Buď můžete splynout s davem: krmit své srdce písněmi typu „She’s like the wind“ a trápit se, že vy nikdy nebudete jako vítr, protože prostě nejste milá, něžná, krásná jako Jennifer Gray. Pokud si u toho ještě nalijete sklenku či dvě portského (bejlíz, medoviny … doplňte své oblíbené pití), jste na skvělé cestě do protialkoholické léčebny.

Pak je tu ještě jedna cesta. Pravda, je trochu užší a rozhodně není jednoduchá. I tady budete ronit slzy u série písní. Jen výběr je trochu jiný. Prosba „Veď mě z vnějších nádvoří“ (Petra) jistě nezůstane nevyslyšena. Tam, ve svatyni svatých, už nemáte chuť fňukat, že nedostáváte kytky k svátku. Už na tom tolik nezáleží. Přesto Bůh ví, že to trápí vaše srdce. Přijde a pošeptá: „Ty utištěná, vichrem zmítaná, útěchy zbavená (Izajáš 54/10) … dám ti bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává (Zjevení Janovo 2/17)“ . Najednou víte, že v nebi o vašem svátku vůbec nikdo vědět nebude – a přesto z toho nejste smutné. Víte, že Bůh o něm ví. A to, že On sám ho s vámi oslaví, stačí vrchovatě.

Pak vám nezbyde než přemýšlet o tom, „How Great is our God“ (Hillsong) . Není divu, že se pak přistihnete, jak sedíte a dojatě dumáte „What a friend I´ve found“ (Delirious?).

A to je potom ten správný vánoční „emociální dryák“

Žalm 121 tak trochu jinak :-)

2010-02-05T12:56:00.000-08:00

V rámci studia Potenciálu jsme dostali domácí úkol - napsat žalm 121 vlastními slovy... Takhle to dopadlo...

Mám před sebou hory problémů, ke kterým se stavím čelem.

Kde najdu pomoc?

Z důvěrné blízkosti Boha Stvořitele,

toho, který je tvůrce nebe i země.

On nedovolí, aby ti ujela noha,

tvůj bodyguard je stále ve střehu.

Jasně, že neklimbá ten, který se stará o bezpečí Izraele.

Hospodin je tvým bodyguardem,

je tak blízko, jako tvůj stín – máš jej stále po pravici :-)

Denní slunce? To ti neublíží!

A měsíc v noci? Ten už teprv ne –

protože Hospodin tě ochrání od všeho, co by ti ublížilo.

Ať už jdeš vstříc novým dnům

či se vracíš domů,

Hospodin je tvůj bodyguard – teď, nyní, navěky.

Za Krále!

2009-08-11T09:53:00.000-07:00

Návštěva hradu je báječná věc pro snění. Člověk se na chvíli může ponořit do pohádky. Pánové můžou být šlechetnými rytíři a dámy jsou ty, které nádherně krášlí prostory tamějších komnat. To muselo být krásné – vyrazit do boje za čest a slávu svého krále. Já vím já vím, boj byl tuhý, hrad nevytopitelný (a to ani vodou ani teplem), zbroj těžká a hladomory kruté, ale … proč by si člověk nemohl chvíli snít? Inu, škoda, že v pohádkách bojují jen muži a ženám je statečnost odpírána. I když, znáte to, „klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není…“. Tak že by přeci jen existovaly i „holčičí zbraně“?

Dole na nádvoří hradu stojí osoba jak vystřižená z raného středověku. Plátěná sukně, dlouhé hnědé vlasy zapletené do zajímavého účesu, úsměv, který nás zve vyzkoušet si dovednosti se střelnými zbraněmi. Ti odvážnější z nás rovnou berou kuše a luky a jdou střílet. Zdá se to trapně jednoduché, ale soudě dle dobře míněných rad na jedné straně a výsledků osob ochotných před zraky okolo stojícího davu potrápit svou mušku na straně druhé, to nebude žádná legrace. Inu, není divu, chce to pevný postoj, klidnou ruku, dobrou mušku i dokonale zvládnutou techniku.

Prohlídka hradu skončila a čeká nás návrat do reality. Jenže jaká vlastně ta naše realita je? Opravdu rytíři, princezny a urputné boje patří jenom do pohádky? Vždyť Bible poměrně jasně mluví o boji – nikoliv o dobývání hradů, ale o boji proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy. Pavel kladl Timoteovi několikrát na srdce, že má bojovat dobrý boj víry. A i my máme své zbraně – zbraně, které nejsou světské, ale mají od Boha sílu bořit hradby. A na nás je, abychom jimi bořili všechny lidské výmysly a vše, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha.

Jenže jak vzít luk a šípy a pustit se do boje?

Především nesmíme zapomenout, že každá věc má svůj čas. Je čas boje i čas pokoje. A tak zatímco někteří z nás se bezhlavě vrhají do všech bojů, které vidí kolem sebe, jiní zalézají do nory s argumentem „nás se to přece netýká“. Naučme se stát tam, kde máme stát a jít tehdy, když máme jít.

Když už se pustíme do boje, je třeba se naučit techniku boje. Základem je pevný postoj – musíme stát na skále, důkladně zakořeněni v Kristu. Tětivu je nutné držet pevně, klidně a všemi prsty – na frajeřinky typu „to zvládnu levou zadní“ nezbývá čas. Je nutná naprostá soustředěnost – dejte si pozor, ať se nepraštíte. A co je nejzajímavější: chceš-li zasáhnout cíl, nesmíš mířit na cíl. Zní to divně, že? Jenže šíp neletí rovně, letí po křivce. Proto chceš-li zasáhnout ďábla, nesoustřeď se na ďábla, soustřeď se na Boží slovo, svou sílu hledej u Pána, v Jeho veliké moci. Jednoduché, že?

Připraveni? Tak pojďme! Za Krále! Vzhůru do boje, s pohledem upřeným na Ježíše!

Potrubí nebo nádrž?

2006-08-03T11:04:00.000-07:00

Kým jsi, potrubím, nebo nádrží? Že nerozumíte? Tak čtěte...

Mám ráda podobenství. Moc se mi líbí vysvětlovat Boží principy pomocí obyčejných věcí okolo nás. Vždycky, když pak zahlédnu věc z daného příběhu, vzpomenu si na daný Boží princip. Je to docela dobrý trénink paměti. A příběhy v Bibli začínající slovy "S královstvím Božím je to jako když .... " považuju za ty nejlepší.

Před časem jsem narazila na dvě zajímavá přirovnání, skoro by se dalo říci i podobenství. V obou se psalo o Bohu, o lidech a o vodě... Jedno i druhé bylo moc fajn. Obě uměli jejich autoři krásně obhájit... Problém byl v tom, že si protiřečily. Co s tím?

První z řečníků tvrdil velmi důrazně a přesvědčivě: "Představte si potrubí. Na jedné straně je Bůh a Jeho požehnání a na straně druhé jsou lidé toužící po Boží milosti. Vy máte být tím potrubím. Skrze vás má proudit Boží milost do života ostatních lidí." Kazatel pak tuhle myšlenku dále rozváděl a nám se dostalo připomenutí, jak máme dbát na to, aby trubka byla vždy čistá a nezanešená a jak je dobré být vždy napojen na ten správný rozvod vody. Neopomněl varovat před tím, aby se z nás nestaly vodní cisterny. V nich voda jen stojí, nemění se... a zatuchá...

Přiznám se, že tahle myšlenka se mi moc líbila. V hlavě jsem si samu sebě představovala jako krásnou nerezovou trubku, skrze kterou Bůh může jednat. A když pak přijde požehnání do života lidí okolo mě, můžu skromně podotknout "To ne já, to Bůh!".

O pár měsíců později jsem zaslechla jiné kázání. Tento mluvčí říkal, jak je dobré být cisternou, z níž mohou lidé čerpat vodu. Varoval před obyčejným korytem, jímž voda jen tak proteče, když zrovna prší, ale když k němu přijdeme, je prázdné.
Musím přiznat, že tentokrát se mi přirovnání vůbec, ale vůbec nelíbilo. Jak mám být cisternou? Já a káď s vodou? Při představě kádi se mi vybavily vánoční trhy a kádě s kapry - v nich rozhodně nebyla čistá voda ... a ty stěny pokryté řasami, brrr. Co je špatného na trubce od Hospodina k lidem? Jasně, je potřeba ji nenechat vyschnout... ale to je jiná otázka. Ba ne, já nebudu žádná káď ani cisterna, já budu trubka...

Nedávno jsem se k tomuto příměru znovu vrátila. Zjistila jsem, že moje odhodlání být potrubím od Hospodina k lidem má své trhliny. Jak být potrubím, když se zdá, že je Bůh daleko?

Nejdřív jsem si myslela, že je chyba ve mně. Špatně se modlím, málo se postím. Bůh přece nemůže být daleko... chyba bude asi ve mně, že špatně cítím Boha. Ovšem po čase jsem zjistila, že věci nejsou tak jednoznačné, jak se zdá. Je-li člověk Božím přítelem, neznamená to, že bude mít neustálý pocit, že je mu Bůh nablízku. Philip Yancey moudře poznamenal: "V každém přátelství je čas blízkosti a čas vzdálení se, a ať je přátelství s Bohem jakkoli důvěrné, kyvadlo se stejně bude houpat z jedné strany na druhou.".

Koukajíc na dlouhý zástup svědků, kteří na tom byli podobně jako já, ať už oné poušti říkali jakkoliv, pochopila jsem, že se mi neděje nic nepatřičného. "Temná noc duše" (sv. Jan od Kříže), "služba nepřítomnosti" (Henri Nowen), "služba noci" (A. W. Tozer)... hezké pojmenování, jenže co s tím? Jak být potrubím, když se zdá, že na druhé straně zavřeli kohoutek?

Trochu neochotně jsem připustila, že je dobré být nádrží... I když je všude kolem vyprahlá poušť, je šance, že v nádrži je voda... Ano, i tam je třeba ji neustále doplňovat a obnovovat. I nádrž je třeba průběžně čistit. Ale nádrž není závislá na občasných obdobích sucha...

Pár dnů jsem se nově vzniklé poznatky snažila vstřebat, no a pak jsem to jednoduše pustila z hlavy. Hold ne každé přirovnání je správné, no. Jenže, ono mi to nedalo, přeci jen jsem chtěla vědět, které z těchto dvou má pravdu...

Oči mi otevřela teprve přesně mířená otázka: "A kde o tom máš v Bibli?" Jak, kde o tom máš v Bibli - copak se musí nutně v Bibli psát o potrubích a o nádržích, aby tenhle princip fungoval? Ale nedalo mi to a pustila jsem se do zkoumání. Znáte to, všechno zkoumejte, dobrého se držte.

"Ježíš odpověděl. "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému" " (Jan 4/13-14)

Jasně, tak ani trubka, ani cisterna. PRAMEN!!! Při podrobnějším studiu
schématu oběhu vody jsem našla pěknou definici pramene:

" Pramen je místo, kde podzemní voda vytéká na povrch.
Malé prameny mohou třeba vzniknout a existovat pouze po vydatném dešti, zatímco prameny tekoucí z velkých zásobáren podzemní vody mohou dávat až stovky miliónů litrů vody denně po velmi dlouhou dobu. "

Pramen je mnohem víc, než jen trubka či cisterna s vodou.

Každý z nás, kdo jsme poznali Boha a napili se vody, kterou nám dal Ježíš, máme v sobě pramen vyvěrající k životu věčnému. Je na nás, abychom jej udržovali čistý, nezanešený.
Přečtěme si to ještě jednou a pozorně: ".. stane se v něm pramenem". Máte to tam taky? V NĚM. V tobě. Ve mně. V nás. Nemůžeme se tvářit, že jsme jenom obyčejná (byť krásná a nerezová) trubka, že se nás to netýká. Ten pramen je v nás. Každý z nás je jedinečný. Každý z nás má co dát ostatním.

To, jaká voda bude z pramene vytékat, závisí na několika věcech. V první řadě je to bezesporu ona velká zásobárna podzemní vody - Bůh. Bez něj to nejde... nebudeme-li napojeni na Boha, nic z nás nepoteče. To je ta Boží část práce. Tím ovšem končí veškerá podobnost s trubkou.

Určitě nikomu z nás nemusím připomínat, že voda z pramenů není vždy čistá a čirá. Některé prameny jsou pěkně špinavé, jindy se voda nedá pít. Na druhou stranu máme spoustu léčivých pramenů - počínaje Vincentkou a termálními prameny konče. Na čem to závisí? Vždyť voda je vždycky jenom voda!

Záleží na tom, jakou cestou se voda dostává ven. Zda z hlubin, anebo zda volíme nějakou zjednodušující "zkratku". Tady nastává náš díl práce.

Jak už jsem říkala, každý z nás je "z jiné hroudy". Každý však má co dát ostatním. Je na nás, abychom náš pramen filtrovali tím správným filtrem...
(... uf, ted mi to nemyslí, nejsem schopna vymyslet, co je ten správný filtr... ale až na to přijdu, doplním to sem... a kdyby ne, vy na to určitě přijdete....)

Co říci závěrem? V knize Dva divoši E.T. Seton napsal: “... chtěl bych vyhloubit studnu, z které by i jiní mohli pít.” Já nechci hloubit studnu. Já chci být pramenem vyvěrajícím k věčnému životu. Pramenem, z kterého by i jiní mohli pít.

Podobenství o sypané batice

2006-07-27T11:10:00.000-07:00

Na letošním táboře si děti vyráběly vlastní družinková trička. No, uznávám, slovní spojení "děti vyráběly" není úplně přesné - vzhledem k věkovému složení družinek (průměrný věk dětí 5 let) nemalou část triček vyrobily vedoucí. Jelikož triček bylo hodně a dělníků málo, nakonec jsem i já na chvíli opustila hrnce a kastroly a po počáteční nedůvěře ke zvolenené technologi přiložila ruku k dílu. Na pořadu dne byla sypaná batika.

Já vím, ti z vás, kteří ji zkoušeli, mi pravděpodobně řeknou, že na tom není vůbec nic složitého - a budou mít pravdu. Koneckonců posypat vlhké tričko různýma barvičkama zvádne každý, kdo aspoň jednou v životě zkoušel něco osolit špetkou soli, stačí se jen nezaleknout a nepřehnat to s barvou. Vždycky mi však zůstávala utajena technologie fixace barvy.

Maminka mi doporučovala zabalit tričko pevně do silonového pytlíku a povařit ve vodě... Po zralé úvaze jsem usoudila, že pravděpodobnost prasknutí pytlíku (a tím znehodnocení výrobku) je příliš velká a od tohoto druhu experimentování jsem upustila.

Na netu jsem se dočetla, že je možné tričko zabalit do alobalu a upéct v elektrické troubě na 150 stupňů. I tenhle postup má své mouchy - doma nemám alobal ani elektrickou troubu. První věc je sice snadno řešitelná, ovšem přes mou plynovou troubu zn. "peču si jak mě zrovna napadne" nejede vlak.

Teprve na táboře mi Jana Q. prozradila "tajný a zaručený recept na fixaci barvy" - recept, nad kterým mi zůstal rozum stát. Ona magická dvě slova zněla: "MIKROVLNÁ TROUBA".

Vždycky jsem si myslela, že mikrovlnka slouží výhradně a především k ohřevu jídla, a to ještě jen některého. Slyšela jsem o některých exotech, kteří v ní zkoušeli vařit vajíčka natvrdo či vypalovat cedečko, ale těmto experimenpotentům jsem se vždy vyhýbala velkou oklikou. Proto by mě nikdy, ... opravdu NIKDY ... nenapadlo strkat do mikrovlnky mokré tričko posypané trochou barvy a zabalené do igelitového pytlíku. Oč větší bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že ono to OPRAVDU FUNGUJE!

Jak jsem tak máchala kdovíkolikáté tričko a přemýšlela nad jeho pobytem v "peci", napadla mě zvláštní paralela. Něco jako
"Podobenství o batikovaní triček".

Každý z nás je jako to tričko. Na začátku jsme jen obyčejné, bílé tričko - někdy se říká jako nepopsaný list papíru. Bůh sám na nás nanáší různé barvy, podle toho, jaký motiv chce na tričku mít.

Každý z nás máme různá obdarování, stejně tak jako každé tričko je jinak barevné. Nemůžeme plácat na jedno tričko úplně všechny barvy, co nám přijdou pod ruku, asi by z toho nic moc hezkého. Stejně tak se nemůžeme vrhat do všech aktivit, které kolem nás jsou. Je spoustu dobrých věcí, které je dobré dělat, ale ne všechny máme dělat zrovna my - Satan má jednoduchou strategii, když už nás nedokáže přinutit, abychom nic nedělali, tak nás dokope do opačného extrému - budeme dělat příliš mnoho. Tak se z nás stanou uštvaní křesťané bez radosti ze života.

Občas se stane, že některé věci jdou "mimo nás" - prostě něco nepochytíme, nezvládneme, lidově řečeno "zvoráme". To je stejné, jako když zrníčko barvy padne na nějaký mastný flíček a nezapije se do trička. Při pohledu na batikované tričko mě potěšilo, že když se zatoulá pár zrnek barvy, tak se nic moc nestane - výtvarník s tím počítá. Stejně tak když my občas něco zvoráme, tak se nic nestane - Bůh s tím počítá. Pochopitelně bychom si neměli říkat, že je jedno, jestli se poctivě snažíme věci zvládat nebo ne (aby se nám nestalo, že zůstaneme bílým tričkem s ubohýma pár tečkama), ale je zbytečné se hroutit, když nám sem tam něco unikne.

A na závěr to nejtěžší - výheň zkoušek. Všichni to známe. Někdy se zdá se, že se Bůh vzdálil a myslíme si, že se nám děje něco nepatřičného.

Jakub říká: "Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo."

Kdybychom naše čerstvě nabarvené tričko nenechali docela dlouhou dobu v horké troubě, barva by se při nejbližším praní vyplavila pryč. Teprve ona vysoká teplota způsobí, že barva drží tam, kde má - teprve potom je tričko dokonalé a úplné a nic mu neschází.

Když jsem tak máchala jednotlivá trička, žasla jsem nejenom nad tím, jak krásně se povedla, ale i nad tím, co všechno se člověk dozví o Bohu při obyčejném batikování triček. Že by tohle bylo ono "rozjímání nad Hospodinovým zákonem"?

Ať tak či onak, od nynějška nemají flekatá trička šanci .... kde nepomůže Vanish, tam pomůžou barvičky...

P.S. Víte komu z celého tábora slušela sypaná batika bezkonkurenčně nejvíc? Malé Jůlince (1 rok)! To byste nevěřili, jak je batikované bodíčko praktické - všechny fleky od jídla se na něm velice rychle ztratí!

Proč to trvá tak dlouho? aneb co všechno mě napadá při pečení buchet...

2006-06-12T11:11:00.000-07:00

Tuhle sobotu jsem se pustila do pečení kynutých buchet. Jelikož jsem měla v plánu v průběhu dopoledne vyrazit na celodenní výlet na Macochu, nějaké sobotní vyspávání vzalo s rozhodnutím upéct kynuté buchty za své. Jasně, mohla bych upéct jednoduchou litou buchtu, koneckonců sraz máme až o půl jedenácté, takže bych si klidně mohla pospat až třeba do devíti. Jenže co naplat, k výletu patří kynuté Honzíkovy buchty ... anebo ještě líp, koláče...

Když tak o půl sedmé pilně zadělávám těsto, zatímco moje spolubydlící si v klidu vyspává, napadá mě, jestli jsem to s tím vstáváním přeci jen nepřehnala... Tak, teď už jenom vykynout a za chvilku můžu tvořit...

Ono se řekne "jenom vykynout", ale milé těsto si dává řádně na čas... Nejsem nikterak zdatná hospodyňka a nevím, jak dlouho má správně kynout kynuté těsto. A tak na něj každou chvíli zajdu skočím nakouknout... Už? Ještě ne... Už? Ještě pořád ne? Proč to tak dlouho trvá?

A jak tak pozoruju svoje těsto, říkám si, že v mém životě je to vlastně úplně stejné. Občas "to prostě trvá" . Někdy než dostanu od Hospodina odpověď na své modlitby, tak to zabere hodně času... Ale znáte to, my bychom chtěli všechno hned. Kamarádka tomu říká "instantní křesťanství" - zamíchat a za pět minut hotovo.

Jenže když budu dělat věci s postojem "všechno hned", tak nikdy nic pořádného neudělám. Budu mít instantní polívku místo poctivého kuřecího vývaru. Budu mít jednoduchou hrníčkovou bublaninu místo poctivých kynutých buchet. Budu mít směšnou karikaturu místo krásného portrétu. Všechno, co za něco stojí, něco stojí.

Chci, abyste mi dobře rozuměli. Nemám nic proti hrníčkové kuchařce či instantním polívkám. Ale nechci je vyměnit za poctivý nedělní oběd.

Budu se muset znovu podívat, jak to ten Hospodin s časem myslel. V Kazateli se píše, že každá věc má svůj čas. A na jiném místě zase že u Hospodina je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Nejeden velký Boží služebník si pěkně počkal na splnění Božích zaslíbení. Stačí se podívat, jak dlouho Noe stavěl svou loď, Abram čekal na syna či Mojžíš putoval po poušti. A co třeba čekání na druhý příchod Pána Ježíše...

A hele ho, těsto! Konečně vykynulo. Trvalo mu to přes hodinu, ale přeci jen jsem se dočkala. Tak tedy dneska budou poctivé kynuté buchty...

Ode dneška si vždycky při jejich pečení vzpomenu, že nemám reptat, když občas něco trvá dýl, než bych si přála. Vždyť přece vím, že každá věc má svůj čas. A všechno, co za něco stojí, něco stojí.

Podobenství o natírání dveří...

2006-05-08T11:13:00.000-07:00

Tento víkend jsem se pustila do renovace dveří. Pravda, přijel mi na pomoc i můj rodný bratr, a tak jsme dělali, když byl zrovna čas a nedělní návštěva bohoslužeb šla chtě nechtě stranou. Nicméně jsem si neodpustila tak trochu popřemýšlet nad souvislostmi mezi Božím královstvím a natíráním dveří... že žádné nejsou? To byste se divili... jen čtěte...

Při pohledu na tyhle staré dveře jsem si říkala, že by bylo nejlepší je vyhodit a koupit nové. Jenže tyhle jsou opravdu originál - staré, poctivé, nestandardní velikost, futra (pardon, správně se tomu tuším říká zárubně) aspoň 30 cm široká ... I nás každého Hospodin stvořil jako neopakovatelný originál. Ačkoliv by bylo možná jednoduší to s námi vzdát a pořídit si něco lepšího než je obyčejný člověk, on to neudělal.

Nejprve jsem si říkala, že nějaké dveře mě nemůžou rozházet, že to přece zvládnu sama. Koupila jsem si chemický odstraňovač starého nátěru a pustila jsem se do díla. Výsledek byl žalostný. Je pravda, že se mi podařilo sem tam, na některých místech dveří starý nátěr odstranit, ale výsledek byl mnohem horší než dřív. Moje dveře najednou připomínaly maskáče - jak tu a tam prosvítaly jednotlivé vrstvy barev. Bylo to jednoduše strašné. Musel přijít brácha s opalovací pistolí a sundat všechny vrstvy najednou a dostat se až na základ - na dřevo.
Stejně tak je to s námi a s naším hříchem. Když se snažíme sami sebe svou dokonalostí dovést k cíli, obvykle to nikam nevede a výsledek je leckdy horší než počáteční stav. Teprve tehdy, když necháme Boha, aby s námi jednal, přijde oheň Ducha Svatého a teprve tehdy se začnou dít změny.

Když už byly dveře opálené, přišla na řadu bruska. Po podrobné přednášce na téma tvrdosti brusných papírů už vím, že 3ka neexistuje - leda tak 3 dláta vedle sebe a že 2000kou se brousí stříbro. Bez většího zaváhání jsem tedy na hrubší nerovnosti použila 40ku "šmirgl" a výsledek jsem dolaďovala asi dvoustovkou.

S námi je to leckdy podobné. Náš tesař vždycky přesně ví, jaká tvrdost smirkového papíru je pro nás ta nejlepší. Na začátku potřebujeme něco hrubšího pro odstranění nejhrubších nánosů. Trojciferná čísla používají snad jedině mystici - ale pozor, i ti čas od času potřebujou přebrousit a přeleštit svou svatozář.

Teď už bych se s chutí vrhla do natírání, ale ouhá. Na každé plechovce s barvou stojí, že natíraný povrch musí být čistý, suchý, zbavený prachu a mastnot. Takže dřív než se vrhnu na štětec s barvou přijde na řadu přinejmenším hadr a jarová voda. Stejně tak i my, dřív než se zabereme do čehokoliv dalšího, musíme odstranit veškerý hřích, který se na nás tak snadno přichytí. A máme tu pokání.

A teď konečně přišla na řadu barva. Ono se řekne teď to natřeš barvou - ale ono to není jen tak. Je potřeba vybrat tu správnou barvu - důkladně si rozmyslet, čím že se vlastně budeme sytit (kvalitní značka = Boží Slovo). Pak je dobré začít podkladovkou a teprve poté může přijít vrchní nátěr. Stejně tak je dobré začínat základními božími pravdami a teprve poté jít na hlubiny.

Při samotném natírání hraje nezanedbatelnou roli kvalita štětce. Já chtěla ušetřit a koupila jsem si obyčejný štětec za pár korun. Strašně jsem se s ním nadřela - každou chvíli z něj padaly štětiny a já je pak musela pracně oddělávat ... Proto i my si dávejme pozor na kvalitu času, který si pro setkání s Hospodinem vyhradíme. Je to pár minut těsně před usnutím? Pak se nediv, že se moc daleko nedostaneš....

Jsem vděčná Hospodinu, že to s námi zkouší stále znova. Je jedno, jak moc jsou dveře našeho života rozklížené, on si vždy a znova dá tu práci dát je znovu do pořádku. Nechce nové dveře. Chce nás.... obnovené, očištěné, opravené do původní podoby.

Dodatek: během psaní těchto pár řádků mi stále unikala duchovní paralela procesu kytování spár. Jasně, mohla bych to spláchnout pár frázemi typu "Bůh dokáže zacelit tržné rány v našem srdci...", ale nějak mi to přišlo plitké, plané a neúplné. Přeci jen, když dávám kyt do nějaké pukliny, tak ho tam napatlám opravdu hodně, tak, že daná puklina přetéká. Poté počkám, až kyt patřičně ztvrdne a přebytky odstraním smirkováním. Co to znamená v našem duchovním životě? A nemohl by Bůh být pečlivější než my, že by dané rány zacelil pečlivě, bez nutnosti dodatečného zbrušování?

Myslím, že to jinak nejde. Ono kytování přichází na řadu až poté, co máme dveře opálené a nějakým základním způsobem nahrubo zbroušené. Jedná se tedy o práci Boha s čerstvě uvěřivším tvorem. Tato osoba právě poznává základní duchovní pravdy o tom, kdo je Bůh, jakým způsobem s námi jedná, co je to modlitba, odpuštění. Pochopitelně nově získané hodnoty jsou pro něj natolik nosné, že je přehrává do opačného protipólu, aniž by měl možnost je zasadit do širšího kontextu ostatních duchovních pravd. (V tuto chvíli se rodí např. situace, kdy nadšený tvor má tendenci mlátit své okolí Biblí po hlavě hlava nehlava... ).

Je důležité si uvědomit, že ono uvedení do protipólu je zdravé... člověk to sice přežene v tom pozitivním slova smyslu, ale to nevadí. Technický nedostatek tohoto rázu se pak snadno a dopiluje... Aspoň máme jistotu, že tuhle duchovní pravdu si opravdu pamatujeme...

Tak a teď už je to vážně všechno...

Trička

2005-10-22T11:16:00.000-07:00

Všechno napomáhá k dobrému těm, co milují Boha (Římanům 8,28). I špatná objednávka triček.

Brzy po začátku školního roku za mnou přišli moji deváťáci s tím, že by taky hrozně rádi měli svoje třídní trička. Loňští deváťáci se v nich promenádovali už od září a že oni by neradi zůstali pozadu.

Moje argumenty "ať se domluví a objednají si je" šli při pohledu na trojici prosebných tváří stranou. "Pančelko navrhněte to vy, když my se nedokážem domluvit...". Uznávám - je jich třicet, je jim 15 a každý má vlastní názor, což samo o sobě značí, že domluva na čemkoliv není zrovna jednoduchá, jenže... proč to musím "odedřít" zase já?

Několik týdnů jsme strávili dohadováním se, co vlastně bude na přední a zadní straně trička. Jednotlivé firmy se předhánějí v nabídce motivů, a tak shodnout se byl nadlidský výkon. Ještě, že alespoň barvu trička si mohl každý vybrat dle své chuti a povahy...

Jistě si dovedete představit, jak se mi ulevilo, když jsem konečně odeslala objednávku a na chvíli jsem mohla pustit veškeré dění okolo triček z hlavy.

O měsíc později mě na poště čekal balík. Triček byla hromada, bohužel vlivem nedorozumění (přesněji vlivem mnou špatně napsané objednávky) bylo o jedno (dámské, XL, bleděmodré). Kam s ním? Už jsem se pomalu, ale jistě smiřovala s faktem, že za blbost se platí a že tudíž hold zaplatím o jedno tričko navíc a v šatníku budu mít místo jednoho absolvenstkého trička dvě.

Trochu nesměle jsem navrhla třídě, jestli by se nechtěli na tohle tričko složit (v počtu 30 to vychází asi 5 Kč na žáka) a jestli by jej nechtěli dát některé z oblíbených vyučujících.

Jaké bylo moje překvapení, když děcka nejenom že souhlasili, ale téměř jednoznačně se shodli na jedné z vyučujících. Kdo to je? Myslím, že by se styděla, kdybych tady o ní mluvila, proto jí budu říkat jen J. Je to dáma, která už učí nějaký ten pátek a má třída ji teprve letos dostala na rodinnou výchovu. A nutno říci, že se opravdu mají vzájemně rádi.

A prý, jestli bych nezašla pro onu paní učitelku, že by jí tričko rádi předali hned a pokud možno celá třída. Neměla jsem to srdce jim nevyhovět, a tak jsem ji poprosila, aby se za námi stavila.

Co se dělo poté, mi naprosto vyrazilo dech. Když J. vstoupila do třídy, najednou tam bylo naprosté ticho. Vůbec jsem ta svá dítka nepoznala. Najednou byly schopní mluvit jeden po druhém, vzájemně se doplňovat a v klidu říct to, co měli na srdci. A že toho nebylo zrovna málo.

Když Eva předávala J. tričko, bylo vidět, že J. si toho opravdu moc váží. Že ji to potěšilo, povzbudilo a pohladilo po duši. A protože se tou dobou zrovna připravovala na náročnou a velice riskantní operaci, zakončila své poděkování slovy: " Věřte, že se mi bude odcházet mnohem líp, když vím, že tu na mě čekáte. A až se vrátím a bude všechno v pořádku, vezmu si vaše tričko a vy budete vědět, že už je všechno zase dobré."

Ještě druhý den, když jsem se jen tak míjela s J., při pohledu na naše tričko (měla jsem zrovna to své na sobě) se celá rozzářila, a pak mi pošeptala, že bleděmodrá je její nejmilejší barva.

Ještě dlouhou dobu jsem přemýšlela o tom, čeho jsem vlastně byla svědkem. Na začátku byla má obyčejná lidská chyba a na konci čekal kousek nebe na zemi. Jsem ráda, že Všechno napomáhá k dobrému těm, co milují Boha (Římanům 8,28) . I špatná objednávka triček.

Pozitiv - negativ aneb o jedné školní nástěnce

2005-04-13T11:20:00.000-07:00

Určitě jste už někdy procházeli školou. Ve většině z nich jsou zdi pokryty více či méně povedenými výtvarnými díly a dílky žáků jednotlivých tříd. Vždycky, když jdu okolo, tak tiše závidím. Naše výtvarnice mají opravdu hodně nápadů, a tak nezřídka kdy vnikají velké projekty (několik metrů čtverečních), na kterých spolupracuje tým lidiček. Tak trochu smutně přitom zavzpomínám na naše tradiční bílé papíry A3 a donekonečna se opakující zátiší. Ale musím se vám přiznat – jedna z prací mě fakt dostala.

Jen si to představte, dlouhá školní chodba (a když říkám dlouhá, tak myslím opravdu hooooodně dlouhá) a na jejím konci celá stěna pokrytá něčím, co z dálky připomíná dalmatinní kůži. Teprve když člověk přijde blíž, zjistí, že každý z výkresů skrývá jednoduchý, mnohokrát se opakující ústřední motiv a že část výkresu odpovídá realitě (černý motiv na bílém výkresu) a druhá část výkresu je kreslena inverzně (bílý motiv na černém pozadí). Celá výstava prací nesla název: POZITIV – NEGATIV.

Přiznám se, že jsem při pohledu na celou tuto scenérii pochopila význam anglického slova … wow. Ne, že by samotná výtvarná dílka byla zas až tak úžasně úžasná. Ona úžasnost, nad kterou se mi zatajil dech, se skrývala jinde – v pochopení dalšího z mnoha Božích principů.

Na kontrastu POZITIV – NEGATIV jsem si zcela jasně uvědomila úplně jiný kontrast – kontrast dvou srdcí – srdce nevěřícího a srdce věřícího (myšleno tím vykoupeného, obmytého krví beránka).

Při pádu člověka se v nás, přesněji v našem srdci, něco převrátilo. Najednou už neukazujeme svého Tvůrce takového, jaký skutečně je. Náš obraz je negativem – světelné tóny podává opačně, světlo černě a stíny světle.
Rozhodne-li se člověk žít v opravdovém, upřímném vztahu se svým Stvořitelem, stane se s ním razantní změna. Bůh sám zaslibuje, že „nám dá nové srdce a do nitra nám vloží nového ducha. Odstraní z našeho těla srdce kamenné a dá nám srdce z masa“ (Ezechiel 36,26) Takový člověk se stane pozitivním obrazem svého tvůrce – tj. odpovídá zobrazenému „předmětu“.

Uvědomila jsem si dva důležité principy:
1. Na první pohled z dálky obě dvě části obrazu vypadají stejně – směs černého a bílého. Je však důležité, jestli je základ „černý“ a my na něj sem tam doplníme nějaký ten „bílý puntík“ v podobě dobrého skutku, anebo „bílý“, doplněný o občasný „černý puntík“. Kým jsme? Jsme hříšníci, kteří konají dobro, anebo svatí, kteří občas hřeší?
2. Bůh ve svém slovu (Ezechiel 36,26) řekl, že nám dá nové srdce. Z toho tedy plyne, že když jsem mu svěřila svůj život, dostala jsem nové srdce. Máme tedy nové srdce. Věříte tomu? Ještě jednou, abyste tu otázku náhodou nepřehlédli – věříte tomu? Věříš tomu ty osobně? A věřím tomu já?

Od nástěnky jsem odcházela s nově nalezenou vlastní identitou. Pochopila jsem, že Bůh se na mě nedívá jako na budižkničemu, které při každé příležitosti spadne do hříchu a které je naprosto neschopné vykonat cokoliv dobrého. Bůh mi dal nové srdce. Všechno to sebeponižování a sebepodceňování byl jenom stud převlečený za pokoru. Stud říká „Nestojím ani za podívání. Nic dobrého se ode mě nedá čekat.“ Pokora říká: „Jistěže nesu slávu, ale je to zrcadlená sláva. Milost která mi byla přidělena!“.

Přeji vám, „ať svítí světlo vaše před lidmi … “ (Matouš 5, 16). „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezským 2,10). Tak jděte a naplňte tento svět Boží láskou.

Být srdcem při práci

2005-04-06T11:22:00.000-07:00

"Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné." (A.S.Exupery) Povídka o setkání s člověkem, který se na svou práci dívá srdcem.

Setkala jsem se s ředitelem jedné docela obyčejné základky. Ba co víc, měla jsem možnost pozorovat jej při práci. Pravda, v tu chvíli bych rozhodně nepoužila sousloví „měla možnost“ – spíše bych to popsala slovy jako „musela jsem“ či „bylo mi nařízeno“. Toto setkání mi v první chvíli vůbec nebylo příjemné. S odstupem času však přináší ovoce těm, kdo jí prošli.

Tento pan ředitel je kapitola sama pro sebe. Malý princ by se při pohledu na něj rozhodně podivil a pronesl by to své: „Někteří lidé jsou rozhodně strašně zvláštní.“ Proč? Provokuje. Probouzí z letargie. V jednu chvíli se chová jako komediant a v druhou chvíli je schopen s vážnou tváří uvažovat nad závažnými problémy školství. Jde proti proudu. Je jiný. Ví, co chce, a jde za tím. Někdy tvrdě, nekompromisně. Má fakt kuráž. Když něco chce, hledá všechny možné způsoby, jak toho dosáhnout. Mluví-li o své škole, má v očích zář ohně. Šéfuje zástupu kantorů, chce po nich nemožné ihned, zázraky do tří dnů … a oni to dělají. Proč? Kdo je ten člověk? A hlavně … proč to funguje?

Ze začátku mi strašně lezl na nervy. Nechápala jsem to. Kladla jsem dotěrné dotazy. Hledala jsem důvody, proč to nejde . Všem okolo jsem tvrdila, že to, co říká, je pitomost, že to „prostě nemůže fungovat“.

A pak … pak jsem to pochopila. Vzpomněla jsem si, že „správně vidíme srdcem, co je důležité, je očím neviditelné“ (Malý princ). Tento muž se na svou školu dívá srdcem.

A co my? Jsme si vědomi toho, že i tvůrčí schopnosti mají svůj zdroj v srdci? Že nevěříte? Že chcete nějaký příklad? Stačí se podívat na umělce. Každý z nich by mohl malovat podle předem daných výpočtů, ale výsledek pak postrádá něco, bez čeho umění není uměním. Vzpomeňte si na Mojžíše – jednoho krásného dne mu Bůh předal přesné plány na stavbu svatostánku. Víme, že ty plány byly fakt dobré, a že se dá očekávat, že výsledek by měl být opravdu nádherný. Jenže samotné plány Bohu nestačí. Bůh předá plány a vzápětí dodává: „A do srdce každého dovedného řemeslníka jsem vložil moudrost, aby zhotovili všecko, co jsem ti přikázal … “ (2. Mojžíšova 31,6). Později „Mojžíš povolal Besaleela s Oholíabem a všechny dovedné, jež Hospodin obdařil moudrosti, všechny, jež srdce pudilo, aby přistoupili k práci na tom díle“ (2. Mojžíšova 36,2).

A do třetice – vzpomeňte si na Izraelce v době, kdy budovali nové hradby kolem svého pobořeného města. Jen si to představte: v jedné ruce mají zednickou lžíci, v druhé mají meč. „Stavěli jsme hradby dále, byly již zpoloviny hotovy, protože lid byl srdcem při práci“ (Nehemjíš 3,38). A úplně stejné je to s každým velkým podnikem, do kterého se pustíme – o obrovském dobrodružství zvaném život ani nemluvě. Úspěch i selhání lze do značné míry předvídat podle toho, nakolik do nich vkládáme celé své srdce.

Pamatujete si, jak jsem o onom panu řediteli říkala, že má fakt kuráž? Slovo „kuráž“ je odvozeno od starofrancouzského cuer, a to zase od latinského cor, „srdce“. Občas, když věci děláme opravdu srdcem, zjistíme, že najednou potřebujeme opravdu hodně kuráže – všechnu, kterou dokážeme posbírat.

Přeji vám, ať vše, co podniknete, se zdaří, protože u svých podniků budete mít srdce. Pak výsledky naší práce nebudou jen jednotky masové výroby, ale skutečně cenná umělecká díla. Právě ty se totiž rodí v lidských srdcích.