Za Krále!

Návštěva hradu je báječná věc pro snění. Člověk se na chvíli může ponořit do pohádky. Pánové můžou být šlechetnými rytíři a dámy jsou ty, které nádherně krášlí prostory tamějších komnat. To muselo být krásné – vyrazit do boje za čest a slávu svého krále. Já vím já vím, boj byl tuhý, hrad nevytopitelný (a to ani vodou ani teplem), zbroj těžká a hladomory kruté, ale … proč by si člověk nemohl chvíli snít? Inu, škoda, že v pohádkách bojují jen muži a ženám je statečnost odpírána. I když, znáte to, „klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není…“. Tak že by přeci jen existovaly i „holčičí zbraně“?

Dole na nádvoří hradu stojí osoba jak vystřižená z raného středověku. Plátěná sukně, dlouhé hnědé vlasy zapletené do zajímavého účesu, úsměv, který nás zve vyzkoušet si dovednosti se střelnými zbraněmi. Ti odvážnější z nás rovnou berou kuše a luky a jdou střílet. Zdá se to trapně jednoduché, ale soudě dle dobře míněných rad na jedné straně a výsledků osob ochotných před zraky okolo stojícího davu potrápit svou mušku na straně druhé, to nebude žádná legrace. Inu, není divu, chce to pevný postoj, klidnou ruku, dobrou mušku i dokonale zvládnutou techniku.

Prohlídka hradu skončila a čeká nás návrat do reality. Jenže jaká vlastně ta naše realita je? Opravdu rytíři, princezny a urputné boje patří jenom do pohádky? Vždyť Bible poměrně jasně mluví o boji – nikoliv o dobývání hradů, ale o boji proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy. Pavel kladl Timoteovi několikrát na srdce, že má bojovat dobrý boj víry. A i my máme své zbraně – zbraně, které nejsou světské, ale mají od Boha sílu bořit hradby. A na nás je, abychom jimi bořili všechny lidské výmysly a vše, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha.

Jenže jak vzít luk a šípy a pustit se do boje?

Především nesmíme zapomenout, že každá věc má svůj čas. Je čas boje i čas pokoje. A tak zatímco někteří z nás se bezhlavě vrhají do všech bojů, které vidí kolem sebe, jiní zalézají do nory s argumentem „nás se to přece netýká“. Naučme se stát tam, kde máme stát a jít tehdy, když máme jít.

Když už se pustíme do boje, je třeba se naučit techniku boje. Základem je pevný postoj – musíme stát na skále, důkladně zakořeněni v Kristu. Tětivu je nutné držet pevně, klidně a všemi prsty – na frajeřinky typu „to zvládnu levou zadní“ nezbývá čas. Je nutná naprostá soustředěnost – dejte si pozor, ať se nepraštíte. A co je nejzajímavější: chceš-li zasáhnout cíl, nesmíš mířit na cíl. Zní to divně, že? Jenže šíp neletí rovně, letí po křivce. Proto chceš-li zasáhnout ďábla, nesoustřeď se na ďábla, soustřeď se na Boží slovo, svou sílu hledej u Pána, v Jeho veliké moci. Jednoduché, že?

Připraveni? Tak pojďme! Za Krále! Vzhůru do boje, s pohledem upřeným na Ježíše!