Proč to trvá tak dlouho? aneb co všechno mě napadá při pečení buchet...

Tuhle sobotu jsem se pustila do pečení kynutých buchet. Jelikož jsem měla v plánu v průběhu dopoledne vyrazit na celodenní výlet na Macochu, nějaké sobotní vyspávání vzalo s rozhodnutím upéct kynuté buchty za své. Jasně, mohla bych upéct jednoduchou litou buchtu, koneckonců sraz máme až o půl jedenácté, takže bych si klidně mohla pospat až třeba do devíti. Jenže co naplat, k výletu patří kynuté Honzíkovy buchty ... anebo ještě líp, koláče...

Když tak o půl sedmé pilně zadělávám těsto, zatímco moje spolubydlící si v klidu vyspává, napadá mě, jestli jsem to s tím vstáváním přeci jen nepřehnala... Tak, teď už jenom vykynout a za chvilku můžu tvořit...

Ono se řekne "jenom vykynout", ale milé těsto si dává řádně na čas... Nejsem nikterak zdatná hospodyňka a nevím, jak dlouho má správně kynout kynuté těsto. A tak na něj každou chvíli zajdu skočím nakouknout... Už? Ještě ne... Už? Ještě pořád ne? Proč to tak dlouho trvá?

A jak tak pozoruju svoje těsto, říkám si, že v mém životě je to vlastně úplně stejné. Občas "to prostě trvá" . Někdy než dostanu od Hospodina odpověď na své modlitby, tak to zabere hodně času... Ale znáte to, my bychom chtěli všechno hned. Kamarádka tomu říká "instantní křesťanství" - zamíchat a za pět minut hotovo.

Jenže když budu dělat věci s postojem "všechno hned", tak nikdy nic pořádného neudělám. Budu mít instantní polívku místo poctivého kuřecího vývaru. Budu mít jednoduchou hrníčkovou bublaninu místo poctivých kynutých buchet. Budu mít směšnou karikaturu místo krásného portrétu. Všechno, co za něco stojí, něco stojí.

Chci, abyste mi dobře rozuměli. Nemám nic proti hrníčkové kuchařce či instantním polívkám. Ale nechci je vyměnit za poctivý nedělní oběd.

Budu se muset znovu podívat, jak to ten Hospodin s časem myslel. V Kazateli se píše, že každá věc má svůj čas. A na jiném místě zase že u Hospodina je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Nejeden velký Boží služebník si pěkně počkal na splnění Božích zaslíbení. Stačí se podívat, jak dlouho Noe stavěl svou loď, Abram čekal na syna či Mojžíš putoval po poušti. A co třeba čekání na druhý příchod Pána Ježíše...

A hele ho, těsto! Konečně vykynulo. Trvalo mu to přes hodinu, ale přeci jen jsem se dočkala. Tak tedy dneska budou poctivé kynuté buchty...

Ode dneška si vždycky při jejich pečení vzpomenu, že nemám reptat, když občas něco trvá dýl, než bych si přála. Vždyť přece vím, že každá věc má svůj čas. A všechno, co za něco stojí, něco stojí.