Tento víkend jsem se pustila do renovace dveří. Pravda, přijel mi na pomoc i můj rodný bratr, a tak jsme dělali, když byl zrovna čas a nedělní návštěva bohoslužeb šla chtě nechtě stranou. Nicméně jsem si neodpustila tak trochu popřemýšlet nad souvislostmi mezi Božím královstvím a natíráním dveří... že žádné nejsou? To byste se divili... jen čtěte...
Při pohledu na tyhle staré dveře jsem si říkala, že by bylo nejlepší je vyhodit a koupit nové. Jenže tyhle jsou opravdu originál - staré, poctivé, nestandardní velikost, futra (pardon, správně se tomu tuším říká zárubně) aspoň 30 cm široká ... I nás každého Hospodin stvořil jako neopakovatelný originál. Ačkoliv by bylo možná jednoduší to s námi vzdát a pořídit si něco lepšího než je obyčejný člověk, on to neudělal.
Nejprve jsem si říkala, že nějaké dveře mě nemůžou rozházet, že to přece zvládnu sama. Koupila jsem si chemický odstraňovač starého nátěru a pustila jsem se do díla. Výsledek byl žalostný. Je pravda, že se mi podařilo sem tam, na některých místech dveří starý nátěr odstranit, ale výsledek byl mnohem horší než dřív. Moje dveře najednou připomínaly maskáče - jak tu a tam prosvítaly jednotlivé vrstvy barev. Bylo to jednoduše strašné. Musel přijít brácha s opalovací pistolí a sundat všechny vrstvy najednou a dostat se až na základ - na dřevo.
Stejně tak je to s námi a s naším hříchem. Když se snažíme sami sebe svou dokonalostí dovést k cíli, obvykle to nikam nevede a výsledek je leckdy horší než počáteční stav. Teprve tehdy, když necháme Boha, aby s námi jednal, přijde oheň Ducha Svatého a teprve tehdy se začnou dít změny.
Když už byly dveře opálené, přišla na řadu bruska. Po podrobné přednášce na téma tvrdosti brusných papírů už vím, že 3ka neexistuje - leda tak 3 dláta vedle sebe a že 2000kou se brousí stříbro. Bez většího zaváhání jsem tedy na hrubší nerovnosti použila 40ku "šmirgl" a výsledek jsem dolaďovala asi dvoustovkou.
S námi je to leckdy podobné. Náš tesař vždycky přesně ví, jaká tvrdost smirkového papíru je pro nás ta nejlepší. Na začátku potřebujeme něco hrubšího pro odstranění nejhrubších nánosů. Trojciferná čísla používají snad jedině mystici - ale pozor, i ti čas od času potřebujou přebrousit a přeleštit svou svatozář.
Teď už bych se s chutí vrhla do natírání, ale ouhá. Na každé plechovce s barvou stojí, že natíraný povrch musí být čistý, suchý, zbavený prachu a mastnot. Takže dřív než se vrhnu na štětec s barvou přijde na řadu přinejmenším hadr a jarová voda. Stejně tak i my, dřív než se zabereme do čehokoliv dalšího, musíme odstranit veškerý hřích, který se na nás tak snadno přichytí. A máme tu pokání.
A teď konečně přišla na řadu barva. Ono se řekne teď to natřeš barvou - ale ono to není jen tak. Je potřeba vybrat tu správnou barvu - důkladně si rozmyslet, čím že se vlastně budeme sytit (kvalitní značka = Boží Slovo). Pak je dobré začít podkladovkou a teprve poté může přijít vrchní nátěr. Stejně tak je dobré začínat základními božími pravdami a teprve poté jít na hlubiny.
Při samotném natírání hraje nezanedbatelnou roli kvalita štětce. Já chtěla ušetřit a koupila jsem si obyčejný štětec za pár korun. Strašně jsem se s ním nadřela - každou chvíli z něj padaly štětiny a já je pak musela pracně oddělávat ... Proto i my si dávejme pozor na kvalitu času, který si pro setkání s Hospodinem vyhradíme. Je to pár minut těsně před usnutím? Pak se nediv, že se moc daleko nedostaneš....
Jsem vděčná Hospodinu, že to s námi zkouší stále znova. Je jedno, jak moc jsou dveře našeho života rozklížené, on si vždy a znova dá tu práci dát je znovu do pořádku. Nechce nové dveře. Chce nás.... obnovené, očištěné, opravené do původní podoby.
Dodatek: během psaní těchto pár řádků mi stále unikala duchovní paralela procesu kytování spár. Jasně, mohla bych to spláchnout pár frázemi typu "Bůh dokáže zacelit tržné rány v našem srdci...", ale nějak mi to přišlo plitké, plané a neúplné. Přeci jen, když dávám kyt do nějaké pukliny, tak ho tam napatlám opravdu hodně, tak, že daná puklina přetéká. Poté počkám, až kyt patřičně ztvrdne a přebytky odstraním smirkováním. Co to znamená v našem duchovním životě? A nemohl by Bůh být pečlivější než my, že by dané rány zacelil pečlivě, bez nutnosti dodatečného zbrušování?
Myslím, že to jinak nejde. Ono kytování přichází na řadu až poté, co máme dveře opálené a nějakým základním způsobem nahrubo zbroušené. Jedná se tedy o práci Boha s čerstvě uvěřivším tvorem. Tato osoba právě poznává základní duchovní pravdy o tom, kdo je Bůh, jakým způsobem s námi jedná, co je to modlitba, odpuštění. Pochopitelně nově získané hodnoty jsou pro něj natolik nosné, že je přehrává do opačného protipólu, aniž by měl možnost je zasadit do širšího kontextu ostatních duchovních pravd. (V tuto chvíli se rodí např. situace, kdy nadšený tvor má tendenci mlátit své okolí Biblí po hlavě hlava nehlava... ).
Je důležité si uvědomit, že ono uvedení do protipólu je zdravé... člověk to sice přežene v tom pozitivním slova smyslu, ale to nevadí. Technický nedostatek tohoto rázu se pak snadno a dopiluje... Aspoň máme jistotu, že tuhle duchovní pravdu si opravdu pamatujeme...
Tak a teď už je to vážně všechno...
0 komentářů:
Přidat komentář